Prameny k historii Kyjevské Rusi

Slované jsou vcelku odvážní a stateční a kdyby nebyli roztříštění na množství kmenů a oddělených skupin, žádný národ by je nezdolal silou. Obývají země nejbohatší co do úrodnosti a nejvíce zásobené potravinami. Slované se pilně věnují zemědělství a výrobě věcí nutných pro obživu a převyšují v tom všechny ostatní národy severu. Jejich zboží jde po zemi i moři do Ruska a Cařihradu. V žádné ze severských zemí nevzniká hlad následkem nedostatku deště a z trvalého nahromadění vod. Sucho není u nich zhoubné, neboť nikdo, kdo tím je postižen, se jej nebojí pro dostatečnou vlhkost jejich zemí a velkou zimu. Sadbu provádějí ve dvou ročních obdobích, v létě a na jaře a mají dvojí žně. Nejvíce se pěstuje proso. Zima je u nich zdravá, i když velmi silná, horko však je pro ně zhoubné. Neodvažují se proto podnikat cestu do země Lankobardíja[13] pro sílu tamějších veder, které způsobují, že hynou. Mezi Slovany jsou všeobecně rozšířeny dvě choroby, takže jen málokdo je jedné z nich ušetřen. Jsou to dva druhy vyrážek: spalničky (nebo spála)[14] a vředy (?). Slované se vyhýbají požívání kuřat, protože se domnívají, že podporuje spalničky; avšak jedí hovězí maso a husy, které jim vyhovují.

Slované se odívají do širokých oděvů, pouze manžety rukávů jsou úzké. V jejich zemi se vyskytuje podivný pták, který je na hřbetě zelený a který opakuje všechno co slyší z hlasů lidí a zvířat; někdy se ho podaří chytit a podnikají na něj lov. Ve slovanském jazyce se nazývá sbá[15]. Kromě toho žije tak také divoký kur, který se nazývá slovansky tetrá[16]. Má chutné maso a jeho hlas lze slyšet z vrcholů stromů na vzdálenost paprasangu[17] i dále. Jsou dva druhy: jeden černý a druhý pestrý, který je krásnější než páv.

Slované mají různé druhy strunných i dechových nástrojů. Délka jednoho jejich dechového nástroje obnáší více než dva lokte, strunový nástroj má osm struna jeho spodní strana je plochá, nikoli vypouklá. jejich nápojem i vínem je med."

[Dále cituje al-Bakrí nebo snad přímo Ibráhím ibn Ja'qúb slova arabského autora al-Masúdího /zemřel 956/:]

"Slované tvoří více kmenů. K jejich plemenu náleží as-Sabrába, Dupána, Namdžín[18], a to je kmen nejstatečnější a nejbojovnější mezi nimi, - a dále kmen zvaný Serbín, a ten je velké vážnosti, kmen Mazáza, Hajrávas, Sázím a Chašjábín[19]. k těmto kmenům náleží některé, které vyznávají křesťanství jakobitské sekty. Některé z nich však nemají žádné zjevené knihy[20], neznají náboženského zákona a jsou pohany. K těm náleží i rod jejich králů. Kmen o němž jsme řekli, že se jmenuje Serbín, spaluje se v ohni, když zemře jejich vůdce, a spaluje také své jízdní koně. Přitom mají zvyky podobné zvykům Indů, ačkoli tito náležejí východu a jsou vzdáleni od západu. Při spalování mrtvého dávají najevo hlasitě svou radost a tvrdí, že jejich radost a veselí jsou proto, že se bůh smiloval nad mrtvým. Ženy mrtvého si rozřezávají ruce a obličej nožem. Jestliže některá z nich tvrdí, že ho miluje, pověsí šňůru, vystoupí k ní pomocí stoličky a ovine si šňůru kolem krku. Pak podtrhnou pod ní stoličky a ona zůstane pověšena, až zemře; pak jí spálí s ním a je spojena se svým mužem.

Jejich ženy, jsou-li vdány, nedopouštějí se cizoložství. Naproti tomu, miluje-li dívka muže, jde k němu a ukojí u něj svou žádost. Jestliže si vezme muž nějakou dívku a shledá, že je ještě panna, řekne jí: „Kdyby bylo v tobě něco dobrého, byli by jistě tě mužové požádali a byla by sis vybrala někoho, kdo by ti byl vzal panenství“. Potom ji vyžene a zbaví se jí.

Země Slovanů jsou nejstudenějších ze všech krajin. Největší mráz je u nich tehdy, kdy jsou noci v úplňku a dny jasné. V tu dobu vzrůstá mráz a tuhne led. Země tvrdne a všechny tekutiny zamrzávají, studně a prameny pokrývají se tvrdou korou, takže jsou nakonec jako kámen. A když lidé vydechují, porývají se jejich vousy povlakem z ledu, který je jako sklo. Je těžko jej odlomit, pokud člověk se nezahřeje nebo nevejde pod střechu. Když je však noc temná a den zachmuřený, pak taje led a ubývá mrazu.

Neznají lázní, ale nahrazují je dřevěnými budkami. Spáry mezi břevny ucpávají něčím, co roste na stromech a je podobné „tuhlubu“[21] a je od nich nazýváno „mech“[22]. Nahrazuje se také smůlou při stavbě lodí. Pak vystaví kamna z kamenů v jednom rohu a nahoře, proti nim nechají otvor, aby mohl odcházet dým. A když se pec rozehřeje, přikryjí okno a zavřou dveře. Uvnitř jsou nádrže s vodou, a tuto vodu lijí na rozpálená kamna, až vystupuje pára. Každý z nich má v ruce věchýtek trávy, kterým mává a přihání k sobě vzduch. Pak otevřou se jim póry a vyjde z nich vše přebytečné, co je v těle. Tekou z nich stružky potu a nezůstane na žádném z nich ani stopy po vředu nebo vyrážce. Tuto budku nazývají alistbá [23].

Jejich králové cestují ve velkých vozech na čtyřech kolech. Ve čtyřech rozích těchto vozů jsou postaveny mocné trámy, ze kterých visí na silných provazech nosítka, vyšívaná brokátem, takže sedící v nich nepociťuje otřesy vozu. Slované bojují s Byzantinci, Franky, Lombarďany a jinými národy a tato válka je vedena se střídavým štěstím.

[1] Středozemní moře.

[2] Atlantský oceán, tomto případě Baltské moře jako jeho část.

[3] Tento titul se nepodařilo rozluštit.

[4] Pravděpodobně zkomolený arabský přepis názvu Valínána = Volyňané.

[5] Boleslav I.

[6] Praha, Čechy, Krakov.

[7] Polský kníže Měšek (Mieszko).

[8] Nakon, kníže Obordritů (954-967).

[9] Normané = Dánové.

[10] Turci = Maďaři.

[11] 0,212 gramu. Zde užito pro vyjádření peníze nízké hodnoty.

[12] Nebo otroky. Arabské písmo připouští obě možnosti.

[13] Lombardie.

[14] Arabský výraz je nejasný.

[15] Zkomoleno ze špak = špaček.

[16] Tetřev.

[17] Délková míra – 5,762 m.

[18] as-Sabrába = snad Stodorané nebo Obodrité; Dupána = Dúdlebové; Namdžín = Němci.

[19] Serbín = Srbové; Mazáza, zkomoleno z Morava.; Hajravás, snad Chorvaté. Sásin, snad zkomoleno z Šáchín = Čechové. Chašjabín = Kašubové.

[20] Nejsou křesťany ani židy.

[21] Vodní rostlina, pravděpodobně nějaká řasa.

[22] V arabském textu <mch> = zřejmě náš mech.

[23] V textu zkomoleno z názvu „izba“.

Zpět na hlavní stránku

Zpět na Historické prameny

Zpět na Naše země a doba

Kónstantinos Porfyrogennétos :: De Administrando Imperii (Pros ton idion hyon Rómanon)
Of the coming of the Russians in monoxyla from Russia to Constantinople

The monoxyla which come down from outer Russia to Constantinople are from Novgorod, where Sviatoslav, son of Igor, prince of Russia, had his seat, and others from the city of Smolensk and from Teliutza and Chernigov and from Vyshegrad. All these come down the river Dnieper, and are collected together at the city of Kiev, also called Sambatas. Their Slav tributaries, the so-called Krivichians and the Lenzanenes and the rest of the Slavonic regions, cut the monoxyla on their mountains in time of winter, and when they have prepared them, as spring approaches, and the ice melts, they bring them on to the neighbouring lakes. And since these lakes debouch into the river Dnieper, they enter thence on to this same river, and come down to Kiev, and draw the ships along to be finished and sell them to the Russians. The Russians buy these bottoms only, furnishing them with oars and rowlocks and other tackle from their old monoxyla, which they dismantle; and so they fit them out. And in the month of June they move off down the river Dnieper and come to Vitichev, which is a tributary city of the Russians, and there they gather during two or three days; and when all the monoxyla are collected together, then they set out, and come down the said Dnieper river. And first they come to the first barrage, called Essoupi, which means in Russian and Slavonic 'Do not sleep!'; the barrage itself is as narrow as the width of the Polo-ground; in the middle of it are rooted high rocks, which stand out like islands. Against these, then, comes the water and wells up and dashes down over the other side, with a mighty and terrific din. Therefore the Russians do not venture to pass between them, but put in to the bank hard by, disembarking the men on to dry land leaving the rest of the goods on board the monoxyla; they then strip and, feeling with their feet to avoid striking on a rock.... This they do, some at the prow, some amidships, while others again, in the stern, punt with poles; and with all this careful procedure they pass this first barrage, edging round under the river-bank. When they have passed this barrage, they re-embark the others from the dry land and sail away, and come down to the second barrage, called in Russian Oulvorsi, and in Slavonic Ostrovouniprach, which means 'the Island of the Barrage'. This one is like the first, awkward and not to be passed through. Once again they disembark the men and convey the monoxyla past, as on the first occasion. Similarly they pass the third barrage also, called Gelandri, which means in Slavonic 'Noise of the Barrage', and then the fourth barrage, the big one, called in Russian Aeifor, and in Slavonic Neasit, because the pelicans nest in the stones of the barrage. At this barrage all put into land prow foremost, and those who are deputed to keep the watch with them get out, and off they go, these men, and keep vigilant watch for the Pechenegs. The remainder, taking up the goods which they have on board the monoxyla, conduct the slaves in their chains past by land, six miles, until they are through the barrage. Then, partly dragging their monoxyla, partly portaging them on their shoulders, they convey them to the far side of the barrage; and then, putting them on the river and loading up their baggage, they embark themselves, and again sail off in them. When they come to the fifth barrage, called in Russian Varouforos, and in Slavonic Voulniprach, because it forms a large lake, they again convey their monoxyla through at the edges of the river, as at the first and second barrages, and arrive at the sixth barrage, called in Russian Leanti, and in Slavonic Veroutzi, that is 'the Boiling of the Water', and this too they pass similarly. And thence they sail away to the seventh barrage, called in Russian Stroukoun, and in Slavonic Naprezi, which means 'Little Barrage'. This they pass at the so-called ford of Vrar, where the Chersonites cross over from Russia and the Pechenegs to Cherson; which ford is as wide as the Hippodrome, and, measured upstream from the bottom as far as the rocks break surface, a bow-shot in length. It is at this point, therefore, that the Pechenegs come down and attack the Russians. After traversing this place, they reach the island called St. Gregory, on which island they perform their sacrifices because a gigantic oak-tree stands there; and they sacrifice live cocks. Arrows, too, they peg in round about, and others bread and meat, or something of whatever each may have, as is their custom. They also throw lots regarding the cocks, whether to slaughter them, or to eat them as well, or to leave them alive. From this island onwards the Russians do not fear the Pecheneg until they reach the river Selinas. So then they start off thence and sail for four days, until they reach the lake which forms the mouth of the river, on which is the island of St. Aitherios. Arrived at this island, they rest themselves there for two or three days. And they re-equip their monoxyla with such tackle as is needed, sails and masts and rudders, which they bring with them. Since this lake is the mouth of this river, as has been said, and carries on down to the sea, and the island of St. Aitherios lies on the sea, they come thence to the Dniester river, and having got safely there they rest again. But when the weather is propitious, they put to sea and come to the river called Aspros, and after resting there too in like manner, they again set out and come to the Selinas, to the so-called branch of the Danube river. And until they are past the river Selinas, the Pechenegs keep pace with them. And if it happens that the sea casts a monoxylon on shore, they all put in to land, in order to present a united opposition to the Pechenegs. But after the Selinas they fear nobody, but, entering the territory of Bulgaria, they come to the mouth of the Danube. From the Danube they proceed to the Konopas, and from the Konopas to Constantia, and from Constantia to the river of Varna, and from Varna they come to the river Ditzina, all of which are Bulgarian territory. From the Ditzina they reach the district of Mesembria, and there at last their voyage, fraught with such travail and terror, such difficulty and danger, is at an end. The severe manner of life of these same Russians in winter-time is as follows. When the month of November begins, their chiefs together with all the Russians at once leave Kiev and go off on the poliudia, which means 'rounds', that is, to the Slavonic regions of the Vervians and Drugovichians and Krivichians and Severians and the rest of the Slavs who are tributaries of the Russians. There they are maintained throughout the winter, but then once more, starting from the month of April, when the ice of the Duleper river melts, they come back to Kiev. They then pick up their monoxyla, as has been said above, and fit them out, and come down to Romania....

Zpět na hlavní stránku

Zpět na Historické prameny

Zpět na Naše země a doba