Dnes již přesně nevíme které národy sídlily na Rusi v 10. století, můžeme pouze usuzovat podle zpráv obsažených v mladší literatuře. V severní části Rusi sídlily ugrofinské kmeny (Čudové, Vesi, Merjané, Peščerové, Muromci; mimo území Rusi dále Mordvini, Livové a Udmurti), na pobřeží Baltského moře sídlily kmeny Baltů (Latgalové, Litvíni, Aukšajtové, Jatvěgové, Prusové a Žemgalové), jihovýchodně od Rusi seděli turkické kmeny Chazarů, Pečeněhů a volžských Bulharů, později přicházejí i Plavci (Polovci), na západě pak ležely kmeny západních Slovanů a Maďaři. Samotné území Rusi obývaly východoslovanské kmeny Tiverců, Uličů, Poljanů, Severjanů, Derevljanů, Radimičů, Dregovičů, Vjatičů, Krivičů a Slověnů. Kolem poloviny 9. stol. se na Rusi objevili švédští Varjagové (Rósové), kteří pod vedením Rurika založili roku 862 Ruské knížectví. Podle svědectví Nestora je zřejmé, že v první třetině 12. stol. bylo obyvatelstvo Rusi označováno jako Rusové – nebylo tudíž rozlišováno mezi původním slovanským obyvatelstvem a švédskými Varjagy (tento fakt je důležité mít na paměti při pročítání starších údajů popisovaných Nestorem – Nestor sice často uvádí rozdíl mezi Slovany a Rusy-Varjagy, ale pod termínem Rus často píše i o Slovanech). Rovněž byzantský historik Ioannés Tzetzés píše v básni Theogonia z 2. pol. 12. stol.:

A rovněž vítám Rósy dle jejich způsobů:

"Buď zdráv, bratře, sestro, dobrý den tobě."

"Sdrâste, bráte, séstritza," a pravím "dóbra déni."

Zde jest jasně patrno, že pod pojmem Rusové chápe Tzetzés slovanské obyvatelstvo Rusi. Jiná situace však byla ve století desátém, kdy jsou ve spisu De administrando Imperii byzantského císaře Konstantina Porfyrogennéta při popisu říčních prahů na Dněpru uváděna pojmenování těchto prahů v jazyce Rósů a Slovanů – můžeme tedy předpokládat, že v pol. 10. stol (tj. přibližně sto let od založení rurikovského státu) byla společnost Rusi rozdělena na slovansky mluvící obyvatelstvo (označované jednoduše jako Slověné) a na starošvédsky mluvící elitu Rusů (Rósů). Z Nestorovy kroniky vyplývá pouze jedna skutečnost, že Rusové sami sebe již nepovažovali za Varjagy – vždy když potřeboval kyjevský kníže vojsko ze Švédska, tak jest toto vojsko označováno jako Varjagové a nikoliv jako Rusové. Je třeba ještě podotknout, že jméno Rus/Rós pravděpodobně pochází ze staré švédštiny, takto se měl nazývat kmen, ze kterého pocházel Rurik a jeho družina.

Je tedy zřejmé, že při studiu historie Kyjevské Rusi 10. stol. je nutné od sebe odlišovat jednotlivé slovanské kmeny (které Nestor dosti často uvádí přímo místo aby použil souhrnného označení Slované), domácí Rusy a Varjagy, které si Rusové najímali při vojenských výpravách.

Podle svědectví jmen ruských knížat můžeme rovněž předpokládat, že v průběhu 2. pol. 10. stol. docházelo k postupnému poslovanšťování Rusů – pro období let 862-962 známe panovníky, jejichž jména jsou starošvédského původu, jejich forma je však poslovanštěná (Rjurik", Ol'g"/Oleg", Igor' a Ol'ga – tato jména jsou odvozena ze starošvédských jmen Rörikr, Helgi, Ingvarr a Helga), podobně známe i další jména zachycená v cyrilici. Kníže Svjatoslav nesl již jméno slovanské, podobně jako jeho následovníci Jaropolk a Vladimír, u těchto dvou jmenovaných však známe i jejich pošvédštěná jména Jarmundr a Valdamarr, z historických záznamů rovněž známe jejich styky se Skandinávií, např. Vladimír si několikrát nechal poslat vojsko Varjagů ze Švédska.

Jak jsem uvedl v předchozím oddíle, je poměrně obtížné přesněji charakterizovat etnickou situaci Kyjevské Rusi z období před polovinou 12. stol. Podobnou situaci nacházíme rovněž i v rovině jazykové. Nejstarší písemné záznamy zapsané ve staroruském (rozuměj slovanském) jazyce pocházejí až z 11. stol., nejstarším dílem by měla být první (tzv. "zkrácená") verze Ruské pravdy, zákoníku knížete Jaroslava z r. 1017, další doklady pochází z Novgorodu (a později i dalších severoruských měst), kde bylo nalezeno několik stovek destiček z březové kůry s nápisy v cyrilici. Tyto březové destičky pocházejí z období od r. 1050 až do r. 1500, jsou na nich nápisy psané staroruským, církevněslovanským jazykem a staronovgorodským dialektem; Dle data posledního zápisu v Nestorově kronice můžeme soudit, že toto dílo bylo dokončeno někdy po r. 1113. Podle rozboru jazyka Nestorova letopisu lze soudit, že již počátkem 12. stol. byla určitým způsobem diferenciována pozdější ukrajinská nářečí ve srovnání s nářečími dnešního Ruska. Od 12. stol. písemných pramenů postupně přibývá, pro poznání vývojové fáze staroruského jazyka v 10. stol. jsou však již méně významné.

Přímé doklady staré ruštiny ze sledovaného období neznáme, na základě různých glos však můžeme usuzovat podobu mluveného jazyka. Cenným pramenem je několik slovíček zachycených v De administrando Imperii císaře Konstantina Porfyrogennéta, ten při popisu prahů na Dněpru uvádí následující slovanská slova: Ostrovuniprach, Neasit, Voluniprach, Verutzi a Naprezi. Nebudu zde rozebírat všechny výrazy, jen se pozastavím nad dvakrát se objevujícím slůvkem prach (= práh) – podle vývoje ruštiny bychom očekávali tvar porog, tj. tvar s tzv. plnohlasím, v sekundárních pramenech z tohoto období se však plnohlasí vůbec neobjevuje, zajímavá jest spíše hláska /ch/ na konci slova – pravděpodobně je pod řeckým písmenem chí zaznamenána neznělá varianta původního /g/ na konci slova, historické /g/ se však v moderní ukrajinštině a běloruštině změnilo na h (podobně jako v češtině či slovenštině), je tedy možné, že již v pol. 10. stol. měly jižní dialekty staré ruštiny výslovnost /h/ místo /g/, tudíž staroruské porog znělo v okolí Kyjeva jako poroh (respektive, že /h/ bylo vyslovováno jako znělé /ch/, teda hláska mezi g a h, podobně jako g v dnešní holandštině).

Nebudu zde přesně rozebírat všechny aspekty vývoje staré ruštiny, spíše se pokusím nastínit předpokládanou podobu jazyka ve sledovaném období, a to se zaměřením právě na dialekty okolí Starého Kyjeva. Co se týče "pravopisu", používala se starší varianta azbuky (viz. obrázek), pravopis se moc neodlišoval od toho, který používali Rusové až do pravopisné reformy Petra Velikého.

Hodnoty písmen dle pořadí abecedy: a, b, v, g [h], d, e-je (/je/ na začátku slova, po samohlásce a po měkkém či tvrdém znaku), ž, dz [z], z, i-ji-j', i-ji, k, l, m, n, o, p, r, s, t, u, u, u, f, ch, o (v řeckých slovech), c, č, š, šč, " – tvrdý znak, y, ' – měkký znak, ě [ie], ju, ja, je, ja, u (psalo se často ve slovech, kde se u vyvinulo z praslovanského nosového oⁿ, srov. polské ą), ju (psalo se často ve slovech, kde se ju vyvinulo z praslovanského nosového joⁿ) , ks (v řeckých slovech), ps (v řeckých slovech), th [f] (v řeckých slovech), v (v řeckých slovech), y (v řeckých slovech) .

Pokusím se popsat výslovnost staré ruštiny na základě rozdílů od výslovnosti ruštiny moderní. Staroruština měla shodně s moderním jazykem pohyblivý přízvuk, pravděpodobně však tento přízvuk nebyl tak silný, aby ovlivnil kvalitu ostatních samohlásek – nedocházelo k tzv. anikání ani k íkání, tj. gorod" (město) bylo vyslovováno jako [hórod] a nikoliv jako dnešní [górat], jazyk" se vyslovovalo [jazýk] a nikoliv [jizýk] atd. Změnu /g/ na /h/ jsem zmínil již výše. Na rozdíl od moderní ruštiny měla staroruština dvě varianty e – první, přepisované e se vyslovovalo podobně jako dnes; druhé ě se vyslovovalo podobně jako slovenské ie, přičemž výslovnost se blížila k /i/ (a v moderní ukrajinštině se ě vyvinulo v i). Shodně s moderní ruštinou byly před samohláskami e ě i ja je ju a před měkkým znakem změkčeny všechny souhláska – např. den' [ďeň], viděti [v^jiďěťi] atd. Ve výslovnosti byl patrný rozdíl mezi y a i, podobně jako v moderní ruštině či v polštině. Ve staré ruštině, oproti moderní ruštině či ukrajinštině, ještě neproběhla změna přízvučného e/je  na jo (tzv. jokání), např. strus. černyj' [č^jérnyj] oproti současnému čërnyj (čjornyj) [čórnyj].

Ze sledovaného období nemáme doloženy žádné písemné prameny, zmíním však základ pravopisných konvencí známých z pozdějších období. Pro 10. stol. můžeme jen předpokládat určité písemné záznamy, přímé prameny neznáme žádné, nepřímým pramenem však mohou být nálezy kostěných rydel sloužícíh ke psaní známých z kyjevského předměstí Podolije. Na konci každého slova končícího na souhlásku se psal buď měkký anebo tvrdý znak – měkký znak změkčoval předcházející souhlásku, tvrdý znak neměl vliv na výslovnost. Tvrdý a měkký znak byly rovněž psány i vprostřed slova, tam se vyslovovaly buď jako /o/ respektive /e/ anebo nebyly vyslovovány vůbec, např. pl"k" [polk], d'n' [ďeň] atd. V abecedě je několik písmen pro ja, ju, je, i, u – jejich používání se řídilo určitými zásadami, které zde však nebudu podrobně rozebírat, zdá se však, že určité pravopisné konvence vznikly již v období před nejstaršími dochovanými písemnými památkami, můžeme předpokládat, že pravopisné normy byly ovlivněny pravopisem staroslověnštiny či postupně vznikající církevní slovanštiny.

Slova řeckého původu mohla být psána podobně jako v řečtině – používala se zde řecká písmena ksí, psí, ypsilon, théta, omega, ióta a éta podle řeckého pravopisu, často se však psala po "ruském" způsobu… např. Alexandr" i Aleksandr"; zajímavé bylo použití písmena théta – to představovalo původní řecké /th/, ale Slované jej vyslovovali jako [f] a v písmu byla tato dvě písmena často zaměňována, např. původem řecké Theofan" mohlo být psáno jako Feofan", Feothan" či Theothan", důvod zaměňování písmen f a th byl způsoben tím, že oba zvuky byly ve slovanském jazyce cizí.

Z Novgorodu známe kromě nápisů ve staré ruštině ještě nápisy v tzv. staronovgorodském nářečí – toto nářečí by se dalo spíše označit jako samostatný jazyk, jelikož vykazuje určité rysy, které jsou archaičtější něž ve všech ostatních slovanských jazycích (např. kěna místo cěna – cena; v rěkě místo v rěcě – v řece…). Výzkum staré novgorodštiny není ještě definitivně ukončen, není přesně znám ani její status ve vztahu k ostatním slovanským jazykům, zajímavé však je, že staronovgorodské památky pocházejí z období 11.-15. století, tudíž tento jazyk zřejmě nebyl okrajovým nářečím Novgorodu, ale udržel se poměrně dlouho. Kdy toto nářečí zaniklo a jak ovlivnilo moderní ruské dialekty v okolí Novgorodu mi není známo, zdá se však, že výzkum tohoto jazyka může přinést zajímavé výsledky.

Někdy od konce 11. století se na Rusi začínají objevovat literární památky psané tzv. církevněslovanským jazykem – tj. zjednodušenou variantou staroslověnštiny. Církevněslovanské památky se omezují na texty náboženského charakteru, ale její vliv proniká i do běžného jazyka (např. jméno Vladimir" místo správného staroruského Volodimir" či ruské vremja místo historicky správného veremja). V Nestorově kronice se rovněž objevují slova církevněslovanského původu ve smyslu staroruském, např. často užívané gorod" (město) se v mnoha případech objevuje v církevněslovanské variantě grad" se stejným významem. Církevní slovanština se stala v pozdějších letech jazykem církve a škol, nebyla však nikdy živým, běžně používaným jazykem obyčejných lidí.

Na závěr pojednání o jazykové situaci Kyjevské Rusi je nutné zmínit ještě dva jazyky, které hrály významný vliv na formování staré ruštiny a jejích moderních následovníků (tj. ruštiny, ukrajinštiny a běloruštiny). Prvním jazykem jest řečtina používaná v byzantských městech na Krymu a samozřejmě obchodníky z Byzance – řečtina byla ve své době významným dorozumívacím jazykem evropského východu (podobně jako byla na západě latina) a jejím prostřednictvím se dostalo do staré ruštiny spousta termínů, většinou spojených s církví či se správou (např. slova jako psalm", jevangelije, některá řecká slova byla rusizována, např. théma /thima/, územněsprávní jednotka je ve staroruštině zachyceno jako t'ma).